Staroslovanská mytológia

 

S T V O Ř E N Í   S V Ě T A

  Na začátku věků byla velká tma. V této tmě bylo Zlaté vejce, v kterém přebýval Rod - původce všeho.

 Rod zrodil lásku - Ladu - matku a silou lásky rozbil zevnitř Zlaté vejce a stvořil Vesmír - nespočitatelné množství hvězdných světů a též náš svět.

 Slunce vyšlo z Jeho tváře, 
Měsíc z Jeho hrudě,
Světlé hvězdy z Jeho očí,
Jasné obzory z Jeho obočí,
Temné noci z Jeho myšlenek,
Bujné větry z Jeho dechu..

                                                       "Kniga Koljady"

 

  Tak Rod zrodil všechno, co vidíme okolo, všechno, co nazýváme Přírodou.

  Slunce, které vyšlo z Rodovy tváře, posadil do zlatého lože a Měsíc do stříbrného. Potom Rod vypustil ze svých úst dech, z kterého se zrodil Svarog - Nebeský otec a pták.

    Svarog ukončil stvoření světa. Stal se hospodářem Země, vladykou Nebeského carství. Potom Svarog rozestavil po světe dvanáct obrovských sloupů, které podpírali nebesa.

    Rod vytvořil vody velkého moře, z kterého vystoupila na hladinu Zemská kachna, která porodila mnoho bohů a démonů. Rod vytvořil i krávu Zemun a Kozu Sedun, z jejich vemen se rozlilo mléko, z kterého kapek se zrodili hvězdy. Z másla vytvořil Rod Matičku Zem. Potom Rod vytvořil kámen bytí - Alatyr, který byl středem světa a vhodil ho do moře.

  

 

Alatyr

Kámen Alatyr se má nacházet ve středu světa a představuje centrum mytologického vesmíru, tradičně se umísťuje na východní stranu, na rajský ostrov Bujan (ostrov věčného jara (léta) -bujný-jarý t.j. plný života a sily). Tento rajský svět, kde jsou všechny stromy ze zlata, nám připomínají i pohádky, kde se za mořem nachází zlatá krajina, místo plné různých mýtických až božských postav.

Ostrov Bujan a kámen Alatyr jsou nejrozšířenějšími motivy středověkých ruských legend a ruského folklóru. Alatyr se popisuje jako bílý, zářící, horký. V něm nebo pod ním se ukrývá mocná, nebeská, nekonečná. Tato síla je zdrojem uzdravení, v různých lidových zaříkáních a prosbách se Alatyr a „síly nebeské“ v něm ukryté prosí o pomoc při uzdravení různých chorob lidí a dobytka. V této souvislosti třeba vzpomenout i na „nebeské řeky“ „živé vody“, které mají pramenit pod Alatyrem a jejich zdrojem má být právě tato síla nebeská.

 S Alatyrem se těsně váží dvě mýtické postavy. První je dívčina-mladucha sedící na Alatyru, „zašívající rány“ a „léčící choroby“. Bývá nazývána Zora (Zorja), což koresponduje s umístěním Alatyru na východě. V postavě této dívčiny se zřejmě projektuje staroslovanská Bohyně. V mladších folklórních představách byla nahrazená v této úloze svatou Marií Bohorodičkou.

   Druhou postavou související s kamenem Alatyrem je sv. Ilija (Eliáš), který nahradil předkřesťanského hromovládce Peruna. Prorok Ilija tu vystupuje jako střelec stojící na Alatyru a střílející hromy, nazývané „peruny“, po hadovi-drakovi (čertovi), nebo zasahuje personifikované lidské choroby. Archaičtěji působí verze, kde sv. Ilija odráží tyto „hromové střely“ jako jiskry z Alatyra svým „železným kyjem“. Podle velmi rozšířené ruské lidové představy jsou pozůstatky blesků, těchto „hromových střel, perunových střel, perunů“, často nacházené pravěké kamenné nástroje: střelky šípů, kamenné sekery, pěstní klíny a různé hroty (jednak pro svůj štípaný tvar a jednak proto, že pazourky a ostatní sopečná skla, z kterých bývají zhotovené, křešou jiskry). Kamenné sekery s dírkou jsou známé i na Slovensku jako „hromové kameny“. Mezi tyto tzv. hromové kameny-střely patří i úderem blesku spečené kusy kamenů a hlíny.

   Dalším velmi podstatným prvkem lidových příběhů s Alatyrem je strom, který vyrůstá přímo na kameni. Tento strom vyrůstá ze „síly nebeské“, jindy zase ony řeky vytékají z jeho kořenů. Tento strom není druhově specifikovaný, „vyrostl od země do nebe a pokryl celý svět z jednoho konce na druhý“, bývá vykovaný ze zlata a stříbra (tak jako všechny rostliny a zvířata na rajském ostrově Bujan) a dozrávají na něm všechny plody světa. Původní představa by mohla být, že se jednalo o dub, mimo jiné to naznačuje i několik lidových pověstí o stvoření světa. V modernějších a křesťanstvím víc poznačených verzích těchto folklórních představ nahradil strom života cedr, z kterého byl vyrobený Ježíšův kříž nebo byl přímo nahrazen křížem a Alatyr byl následně ztotožněný s Golgotou. Ztotožnění stromu života s křesťanským křížem vidíme i ve Slovenském lidovém umění, kde je kříž často zdobený rostlinnými motivy, a na deskových náhrobních kamenech je namísto kříže květ, který ve slovenském lidovém výtvarném umění nahradil strom života (nezřídka vyrůstá z útvaru podobného kameni).

   Alatyr je otcem (matkou) všech kamenů. Může být malý, ale i velký jako hora. Někdy se popisuje jak leží na svaté hoře uprostřed světa, uprostřed ostrova Bujan. V slovanském světě je množství posvátných míst, kde se nachází na jednom místě (nebo v jedné lokalitě) posvátná hora, posvátný kámen (skála), posvátný pramen (řeka) a posvátný strom (háj), které s různou úplností vyjmenovaných prvků, jakoby symbolicky kopírovaly mytologické uspořádání světa.   Alatyr jako otec všech kamenů souvisí, především s jantarem. Kromě toho, že průhledný jantar ohnivé barvy připomíná popis Alatyru, se Baltské moře jako bohatý zdroj jantaru v Rusku nazývalo i „Alatyrské moře“.

Etymologickou podobnost slov alatyr a jantar, ale i řeckého elektron (jantar), podporuje i německé Bernstein (jantar), bern- od brennen (hořet), což souvisí s „ohnivým Alatyrem“. V širším indoevropském a významovém kontexte souvisí kámen Alatyr s latinským altar (oltář), což zase může souviset s mýtickými kameny - oltáři z iránského prostředí.

 

Slovanský panteon

 

 

 

Pohanské Slovanské národy měli ve svém panteonu množství B O H U.  Nabízíme vám přehled těch hlavních a známých z nich. 

  

SVAROG -     Hlavní slovanský bůh. Stvořitel světa, jakýsi slovanský Bůh - Otec. Patří k tzv.          

                        starší generaci bohů.

SVAROŽIC -  (Dabog, Dažbog,...); byl bohem slunce, ohně a taky bohem války.

PERUN -       Vládce hromu a blesku, bůh války. Jeho atributem byla sekera, oblíbená to     

                       slovanská zbraň.

VELES -        Bývá označován také jako "skotij bog", bůh skotu. Slované se mu klaněli také 

                       při žních.

SVANTOVIT - Západoslovanský bůh války, uctívaný zejména v Pobaltí. Postupně se 

                        stal nejuctívanějším božstvem.

CHORS -         Chors byl zřejmě protipólem Svaroga, boha slunce. Je to tedy bůh měsíce a 

                       noci.

TRIGLAV -     Bůh uctívaný hlavně západními Slovany. Tři hlavy symbolizují sféry jeho moci

                        - nebe, zem a podsvětí.

 

MOKOŠ -        Představuje Matku zemi (Mať syraja zemlja). Je zosobněním vlhké, úrodné a 

                       plodné země.

 

MORANA -     (Mora, Mařena...); Morana představuje zosobnění smrti a zimy. Ve folklóru

                       známa dodnes.

 

RUGIEVÍT -   Válečný sedmihlavý bůh se sedmi meči uctívaný v rujánské Korenici

 

PROVE -        Hlavní bůh obodritského města Stargardu (dnes Oldenburg).

 

ROD           Rod je tajemnou bytostí slovanského náboženství, o které nemůžeme s jistotou 

                       říci vůbec nic.

 

SIMARGL -     Byl prostředníkem mezi světem bohů a zemí. Později je tato bytost nazývána

 

                       Pereplutem.

PORENUT -   Tento čtyřhlavý bůh s pátým obličejem na prsou byl uctíván v Korenici.

 

ČERNOBOG -Je možné, že dualistická dvojice Černobog a Bělbog vznikla až vlivem

                        křesťanství.

 

BĚLBOG -      Protějšek boha Černoboga. Jeho existence je vyvozována ze zmínky kronikáře

                     Helmolda

 

TROJAN -       V pověstech vystupuje jako noční bytost, žeroucí jednou hlavou lidi, druhou 

                       dobytek a třetí ryby.

 

STRIBOG -     Byl také členem kyjevského panteonu, Stribog byl bohem větru

 

           

 

O B R A Z   S V Ě T A   A   V E S M Í R U

  

   Slovanská kosmologie je známa většinou rovněž pouze z pozdních folklórních podání, a proto můžeme jen stěží posoudit, do jaké míry se v ní zachovaly původní pohanské prvky. Obraz ryby, velryby nebo několika ryb, na nichž spočívá země, se objevuje v ruských, polských a slovinských písních a pořekadlech, v ruských apokryfech i v srbském rukopise z 15. stol., je však obecně rozšířen od Španělska až po Írán a není vyloučen ani jeho biblický původ (Behemoth a Leviathan). Pohyby ryb způsobují zemětřesení, popř. suché nebo vlhké roky. Úcta k zemi jako velké matce člověka, rozšířená hlavně u východních Slovanů, má prastaré kořeny, sahající zpětně až do neolitu, od Indie až po Středozemí - indická Mahá mátar, íránská Ainjáhitá, předoasijská Kybélé, řecká Démétér, Magna mater atd. Pro mýtotvorné cítění nebyla země mrtvým tělesem, nýbrž živou bytostí, živící jako matka všechny tvory; tráva jsou její vlasy, vodní toky její žíly, skály její kosti. Člověk se ní modlil jako ke své svaté živitelce, obětoval jí (v Rusku se lil např. do země jako obětina konopný olej), spatřoval v ní pomocnici v nemocech, která mu poskytovala léčivé byliny, nedovoloval, aby se s ní svévolně hýbalo, do ní tlouklo nebo bezdůvodně na ní něco trhalo. Spolu s nebem zaujímala přední místo v náboženském životě zemědělců, jako byli právě Slované. Není vyloučeno, že ji v ruském panteonu z 10. stol. představovala právě záhadná Mokoš (mokrá, vlhká a proto úrodná země). 

Stejné úcty se dostávalo jinému protipólu - nebi. Jako země byla matkou, nebe bylo otcem - obecně uctívaná polarita četných mytologií (srov. starořeckou dvojici Úranos a Gáia).

 Slovanský výraz "nebe" odpovídá staroindickému nábhas, íránskému nabah, řeckému nefos, latinskému nubis, německému Nebel a znamená původně oblohu s oblaky. Nebeská tělesa byla pojímána jako božské bytosti, a to jak podle historických pramenů (Mas'údí z 10. stol., Povest vremennych let z 11. stol., ruská kázání a apokryfy z 11. - 15. stol., Homiliář opatovický z 12. stol., starosrbský zákoník z 13. stol. a další), tak podle folklórních dokladů. Slované podobně jako Indové nebo Germáni prožívali v slunci vševidoucí oko nebo zlatý vůz tažený spřežením bílých koní (viz. řecký Hélios), ale nejčastěji je chápali jako okřídlenou světelnou bytost, ať už v mužské nebo ženské podobě, se zlatými vlasy nebo s ohnivými šípy paprsků. Sídlí na východě, kde se ráno koupe v moři. Na své denní pouti bojuje s démony mraků, při zatmění je ohrožuje drak nebo vlkodlaci, podobně jako u Germánů nebeský vlk Fenriz. V lidových zvycích bylo symbolem slunce hořící kolo spuštěné o letním slunovratu (svatojánském svátku) z kopce, např. v Rusku, v Korutanech, ale i v četných neslovanských zemích.

   Měsíc se uctíval jako mladší bratr slunce, výjimečně na Rusi jako ženská bytost, patrně pod řeckým vlivem. Hrál velkou roli v magii, věštění a démonolatrii, ale i v hospodářském životě, lidovém léčitelství a v nepřeberném množství pověr. Příznivé měsíční vlivy měly zajišťovat stříbrné lunice, zavěšované na hrdle. Jeho polaritu se sluncem vyjadřuje polská představa, že byl stvořen ďáblem, který ukradl Bohu kus slunce. Jinak sídlí za mořem jako slunce a stejně zápasí s mračny a s démony zatmění. Putují k němu duše zemřelých - představa obecně rozšířená, podobně jako většina ostatních, od Číny až po břehy Atlantiku.

   Z hvězd se dostávalo největší úctě Venuši-Zoře, ať už jako jitřence nebo večernici. Jako řecká Éós byla i Slovanům sestrou slunce a měsíce. Její kult je sice doložen jen folklórem, má však nepochybně staré indoevropské kořeny, neboť ji jako Ušas opěvují již hymny Rgvédu. V ruském folklóru ji představuje krásná dívka se zlatou mísou, s pokrývkou hlavy z červeného hedvábí (červánky), sedící na zlatém trůně. Vychází z moře stejně jako její sourozenci i jako řecká Éós z Ókeanu. Proto si ji představovali též jako mořskou paní, milenku slunce, jež postříkává mořskou vodou, až zčervená. Častěji se však objevuje v milostném vztahu k měsíci nebo i v jiných příbuzenských vztazích k těmto hlavním nebeským světlům. V každém případě bylo její působení pociťováno jako blahodárné, jak ve věcech lásky, v léčení nemocí, tak i v zajišťování úrody - v ranní rose se spatřovaly její slzy.

   Nebeskou rodinu doplňovaly ostatní hvězdy jako děti slunce a měsíce. Z četných etnografických dokladů ze všech slovanských krajů vyplývá, že pohled na hvězdné nebe vyvolával v člověku pocity spřízněnosti - každý měl na nebi svou hvězdu, která se rodila umírala spolu s ním. Proto počet hvězd odpovídá počtu lidí na zemi. Jsou to strážkyně člověka, na nichž závisí jeho osud. Hvězdy dobrých lidí svítí v plném lesku, zlých jen matně. V okamžiku kdy člověk umírá, jeho hvězda padá.

   Je nepochybné, že v takto oživeném a zosobněném obraze světa prožíval člověk intimně své spojitosti i svou spřízněnost se vším, co jej obklopovalo a na čem závisela jeho existence: s matkou zemí, otcem nebem a s rodinou nebeských světel. Je to obraz typický pro vědomí člověka v době, kdy tvořil mýty, v nichž prožíval záhady světa a sebe samého.

Tento základní rys mají i slovanské kosmologické a kosmogonické představy, přestože se zachovaly v pozdním podání a často v křesťanské impregnaci. Vzhledem k analogiím se staršími indoevropskými mýty můžeme proto důvodně předpokládat, že se v nesčetných lidových písních, pořekadlech, báchorkách a zvycích, popř. i v jejich církevních zákazech, skrývá pod novějším nátěrem původní jádro pohanských představ o světě, zalidněném kdysi navíc bohy a množstvím bytostí nižšího řádu.

 

 

 

S V A R O G

 

Svarog je nebeský tvůrce, bůh bohů, otec všech věcí i společenských zákonů. Je bohem ohně a nebeským kovářem, ukul Slunce a umístil je na obloze. Dal lidem znalost železa. Po stvoření světa (vesmíru) ustoupil do pozadí a setrvává v nečinnosti. Za svého nástupce ustanovil svého syna Svarožice, boha Slunce.

   Jméno boha souvisí se staroindickým slovem svar - světlo, zářící, Slunce, nebe. Dokladem o jeho uctívání je jednak slovanský překlad byzantské kroniky Iaonna Malaly sepsaný v Bulharsku, kde Svarogovo jméno nahrazuje řeckého Hefaista, potom ruské traktáty z 11. a 12. století. Na Svaroga upozorňují i mnohé místní názvy: polabský Schwerin se původně nazýval Svarin, znám je i pomořský Swarozyn a český Svaren. Svarogovo jméno se objevilo i na bulharských nádobách z 12.-14. století.

 

Svarog a Semargl

  Na počátku věků, kdy Svarog udeřil palicí do svatého kamene Alatyre, z jisker vyprsknutých z kamene se zrodil bůh ohně Semargl a též všichni nebeští Ratiči - bojovníci Svaroga.

   Žhnoucí bůh ohně Semargl přichází v ohnivém vichru, očisťujícího od všeho zlého. Sedí na koni se zlatou hřívou a stříbrnou srstí. Dým je jeho znamením a oheň jeho koněm. Tam kde prošel na koni, zůstala jen černá spálená zem.

   Svarogovým úderem se vzňal obrovský oheň, z kterého se zdvihl Boží vítr - tak se zrodil bůh větru Stribog. On začal rozdýchávat obrovské plameny Svarogovy a Semarglovy.

   Velký Černý Had, zrozený ze Zemské kachny si usmyslel napodobit Svaroga. Připlazil se k Alatyru a udeřil do něho palicí. Z toho úderu se po světe rozletěli černé jiskry - tak se zrodili temné sily, démoni.

   A tehdy Semargl přišel, aby bojoval s velkým Černým Hadem a s jeho bojovníky. Ale neměl dost sil aby hada přemohl. Tehdy had ovinul Zem mlhou. Semargl vystoupil do nebe za svým otcem Svarogem.

   Černý Had potom přiletěl do Irije. Jazykem rozbil nebeskou bránu a vlezl do síně, kde seděl na trůnu Svarog. Tehdy Svarog a Semargl uchopili obrovské rozžhavené kleště a chytili jimi jazyk Černého Hada a vpletli ho na velké rádlo. Potom tímto rádlem rozdělili Zem na království Jav (Dobra) a království Nav (Zla).

 V Javi začal vládnout Svarog, v Navi - Černý Had.

 

S V A R O Ž I Č

(tiež Dažbog, Dabog, Radegast...)

 

   Svarožič, syn nebeského tvorcu Svaroga, pôsobí ako sprostredkovateľ a darca (Dažbog) základných podmienok života, ohňa a svetla na zemi. Po odchode svojho otca do ústrania sa stal najvyšším bohom. Ľudia ho nazývajú Slnko a jeho pozemský reprezentant je oheň, posvätný živel, ktorý nás zo Svarožicom spojuje. Jeho moc je tak veľká, že Slovania z vďačnosti a z úcty k tomuto bohu pochovávajú mŕtve žiarovým rituálom. Podľa starých predstav sídli Svarožič na východe, kde sa ráno kúpe v mori. Na svojej dennej púti bojuje s démonmi mrakov, pri zatmení ho ohrozuje drak či vlkodlaci. Jeho symbolom je ohnivé kolo.

 

Slovania sú v Slove o pluku Igorove nazývaní "vnukmi Dažbogovými". Bol uctievaný hlavne pobaltskými a polabskými Slovanmi. Polabský Svarožič neskôr zmenil meno na Radegasta, podľa názvu miesta pôvodnej svätyne Riedigost (neskôr Retra). Východní Slovania ho uctievali ako Dažboga, južní ako Daboga. Svarožič / Radegast bol bohom slnka, ohňa a tiež bohom vojny. Jeho idol bol vyzbrojený kópiou a štítom s obrazom býčej hlavy. Na jeho prilbe sedela holubica.

 

Pod menom Dažbog bol tento boh uctievaný v Kyjeve, kde ho knieža Vladimír zaradil do svojho panteónu a nechal mu postaviť modlu. Bohato zdobená drevená stavba stála na zvieracích rohoch, vnútorne steny zdobili vyrezávané obrazy bohov a bohýň, vnútri stáli drevené sochy vo vojenskej zbrojí, s vyznačenými menami bohov, obklopené vojenskými odznakmi a vlajkami. Najprednejší z nich bol práve Svarožič. Obsluhovali ho kňazi, ktorí mu prinášali obete, vrátane ľudských, a veštili pomocou posvätného koňa Svarožičova, ktorého vodili cez špice skrížených kópií. Potom čo prijal o osem alebo deväť rokov neskôr kresťanstvo, nechal Dažbogovú modlu spolu s ostatnými zničiť. U južných Slovanov sa o ňom zmieňujú bogomilovia ako o Dabogovi.

 

   Neskoršie pramene sa zmieňujú o bohu Radegastovi s výraznými vojnovými atribútmi. Je možné, že sa jednalo o dvoch rôznych bohov, lebo v spomínanej svätyni stálo sôch viacej. Meno Radegast označuje toho, ktorý je "rád vítaný ako hosť". Svarožič / Radegast pôsobil ako vojnový boh politického významu, ako ochranný génius vymedzeného spoločenského útvaru. Začiatok druhej polovice 11. storočia znamenal pre kult katastrofu, Retra bola dobytá, chrám zničený a halberský biskup Burchard odišiel na posvätnom koni. Odvtedy kult zanikol.

 

 Niektoré poznámky k slovanskej mytológii.

 

 Tieto opisy a obrazy rôznych dejov a postáv zo slovanskej mytológie môžeme vnímať ako imagináciu skutočných vesmírnych dejov z duchovného pohľadu. Na začiatku je spomínaný veľký a dôležitý boh Svarog, ktorý stvoril celý vesmír a potom sa stiahol späť. Jeho môžeme chápať aj ako tretiu osobu  božskej trojice Otec-Syn-Duch, čiže ducha, alebo božie tvoriace slovo Ajn Sof ako vôľový a tvorivý aspekt Absolútna. Podľa terminológie „Posolstva grálu“ ho môžeme stotožniť s Immanuelom. V jeho synovi Semarglovi môžeme vidieť Parsifala ako predĺženú ruku svojho otca Svaroga a vykonávateľa jeho vôle v duchovnom svete. Už v tejto úrovni na hraniciach duchovného a bytostného sveta je vidno zasahovanie vplyvu Čierneho hada-Satana, s ktorým sa Semargl púšťa do márnej bitky, čo môžeme tiež pripodobniť aj biblickému opisu sporu v nebi. Čierny had nie je porazený, len padá na zem ktorú ovíja hmlou, čo môžeme chápať ako vymedzenie fyzickej podoby Zeme z pôvodnej jednoliatej éterickej substancie slnečnej sústavy .

  To že sa Čierny had dostáva do Irije (v kabale ako úroveň Jecira) rozumiem ako rozštiepenie hierarchií anjelov (bytostných) na pozitívne a negatívne sily v jemnohmotnej bytostnej úrovni. To že mu Svarog a Semargl jeho jazyk vpletú do pluhu a rozdelia nim svet znamená, že negatívne sily odporu sú využité k vytvoreniu nutnej polarity potrebnej k stvoreniu fyzického vesmíru.

 Svarog bol tiež boh vojny ale v inom zmysle ako napríklad boh vojny Samael ( Mars) Kým Samael bol bohom ničivej, pustošivej vojny, Svarog a jeho rytieri ratiči boli patrónmi vojen obranných, alebo vojen sledujúcich dosiahnutie nejakých vyšších ideálov. Typickým príkladom sú všetci slneční bojoví hrdinovia ako napr. Johanka z Arku bojujúca za oslobodenie Francúzka, alebo Alexander Macedónsky, ktorého význam bol hlavne v rozšírení helénskej kultúry v Oriente. Typickými negatívnymi hrdinami ničivého boha Samaela boli napr. Džingischán, Tamerlán, Hitler, Stalin.

 Svarogovho syna Svarožiča a jeho rytierov ratičov môžeme tiež v užšom zmysle stotožniť s archanjelom Michaelom (Apollonom) ako hlavným slnečným bojovníkom bojujúcim s démonmi a zároveň akýmsi výkonným bohom zodpovedným za našu slnečnú sústavu a Zem. Je strážcom síl slnka, ktoré je centrálnym ohniskom pôsobenia síl nebeskej hierarchie na Zem ako aj vstupnou bránou pre odteľujúce sa ľudské duše prichádzajúce do nebeského sveta.

  

Zdroj:  http://slovanstvo.wz.cz/ 

Komentár: David Sulík

© 2009 Všetky práva vyhradené.

Vytvorte si web stránku zdarma!Webnode